Kdybyste někomu před třiceti lety ukázali dnešní chytrý telefon, tak na vás bude koukat jako na mimozemšťana. Vrcholem techniky byl walkman, a my si nedokázali představit, že bychom se ještě mohli někam posouvat. Před dvaceti lety jsme si totéž mysleli o discmanu. A dneska chodíme po světě s malou krabičkou, který umí nejen muziku, ale i dělat obrázky, přehrávat filmy, odesílat emaily, měřit nám tep a jen tak mimochodem taky telefonovat a psát zprávy. Krabičky se pořád zmenšují a zmenšují, až nás napadá. Naším dosavadním vrcholem jsou krabičky tak malé, že jsme je začali nosit na zápěstích. A nás nevyhnutelně napadá, kam až daleko můžeme zajít.
Pokud jde o displeje, tak spíše než na velikost jsme se začali zaměřovat na to, jak velké displeje co nejvíce zmenšit, zploštit a složit. Momentálně máme tablety, ale vývojáři už pilně pracují na tom, jak vytvořit obrazovky o síle a váze kusu papíru. K čemu by nám to bylo? No třeba bychom se mohli zbavit papírových novin a časopisů. Představte si, že byste si v pondělí ráno místo vyzvednutí novin ze schránky prostě ty samé noviny stáhli do svého přístroje. Ušetřili bychom papír i energii. A děti by místo učebnic do školy nosily jediný srolovaný monitor. Ale nekončíme u elektronických monitorů. Poslední dobou nabývají na oblibě i tenké podkožní implantáty, které by jednou snad mohly nahradit platební karty, vstupní čipy nebo třeba občanské průkazy.
Právě tento vývoj ale mnoho lidí děsí. Nechat si implantovat něco pod kůži totiž nebezpečně připomíná apokalyptické sci-fi filmy. Před námi leží ještě mnoho práce, abychom se ujistili, že celá věc je bezpečná, a že nás náš vlastní technologický vývoj nakonec nepřivede do záhuby. V současné době se tak v souvislosti s technologiemi stále častěji musíme ptát nejen „můžeme to udělat?“ ale také „měli bychom to dělat?“.