Stejně jako se 19. století díky novým vynálezům označuje jako století průmyslové revoluce, můžeme naši vlastní dobu označit jako století digitalizace. Je však digitalizace ten největší technický pokrok, který nás v tomto století čeká? Zřejmě ne.
Dnešní doba se snaží člověku vše ulehčit. Zboží je vyráběno a baleno stroji, kávu vám uvaří stroj, stroj sám zjistí, co je potřeba dokoupit anebo vám dokonce sám upeče chleba. Co více si přát. Není právě tato naprostá svoboda, kdy se člověk může plně spolehnout na umělou inteligenci a nedělat si s ničím starosti ten vysněný ráj? K tomu přeci člověk vždy směřoval – k ulehčení si práce.
Odvrácená strana aneb technopesimismus
Pokud je tento průlom v technologiích to, o čem člověk vždy snil, proč přibývá tolik technopesimistů, kteří mají z umělé inteligence obavy? Může se opravdu stát, že by nakonec stroje plně nahradily člověka a ovládly svět? Mohou stroje připravit lidi o práci? A proč se lidé vracejí zpět na venkov, zbavují se televizí a spokojí se s obyčejným starým telefonem?
Technologie zřejmě nedokáže nahradit všechny lidské potřeby, přestože nikdo z nás už si zřejmě neumí představit život bez nějakého přístroje, neboť i ten technopesimista, který nemá auto, jej nakonec nahradí vlakem, či autobusem.
Je otázkou, zda má obyčejný člověk vůbec ještě šanci ovlivnit budoucnost technologií, nebo je zkrátka odsouzen žít digitálně, v záplavě masových médií a reklam. Bude mít člověk v takovém světě vůbec právo na soukromí, když už nyní většina lidí nevědomky poskytuje své osobní údaje mnoha a mnoha společnostem? Už dnes je člověk neustále pod kontrolou svého mobilního telefonu, nebo průmyslových kamer.
Nelze se divit, že mnoho lidí má potřebu vrátit se ke kořenům a žít postaru. Vždyť není pro člověka nic přirozenějšího, než stát nohama v trávě, na tváři cítit lehký vánek a vidět výsledky své práce. A to nám žádná technologie nenahradí.